Cesty pozemské a Cesty nebeské podle malíře Petra Vlacha

V titulku zmíněné Cesty pozemské a Cesty nebeské neoznačují určité cestovatelské údaje. Jde o názvy dvou nových rozměrných děl moravského malíře Petra Vlacha, jehož vášeň nemá nic společného s věcným znázorňováním.

http://old.literarky.cz/kultura/art/27773-cesty-pozemske-a-cesty-nebeske-podle-malie-petra-vlacha-

Letos bude Vlachovi padesát let. Od roku 2014, kdy vstoupil na výtvarnou scénu autorskou výstavou v Jihlavě, uskutečnil dalších sedm výstav a zúčastnil se pěti ročníků mezinárodní výstavy z cyklu Human Rights v severoitalském Roveretu. Je autodidaktem (povoláním manažer logistiky).

Obecně je souzeno, že tvorba autodidaktů vykazuje nestabilní uměleckou úroveň, občas od nich bývá vidět jen úspěch zrozený z radostné náhody. Vlachova práce je však, dle mého mínění, projevem poučeného rozmyslu a tvůrčí poctivosti. A také je pravdou, že nejeden akademicky vzdělaný umělec má vůči autodidaktům zahořkle navrch. Protože oni nemají nouzi?, protože nikdy nepoznají plnou míru umělecké řehole…? Ať tak či onak, beztoho zůstane rozhodující, kolik kdo umí a kolik svého si dokáže obhájit. Posouzeno subjektivně, samozřejmě. Objektivní posudek je tu jen mocným přeludem.

Vím ze zkušenosti, jak to chodí v Unii výtvarných umělců České republiky, jež je jednou ze zastřešujících spolků profesionálních umělců (Vlach je jejím členem). V jejích řadách je mnoho bývalých amatérů, tedy autorů ze záliby, kteří neabsolvovali žádná umělecká studia. Stali se unijními členy nejen proto, že se přihlásili, ale především, že jejich předložené umělecké výkony byly uznány kvalitními ve smyslu unijního řádu.

Vlacha umění neživí. Je to stejně dobře jako špatně. Dobře pro nepřítomnost starosti, jak uživit rodinu a sebe (i z hlediska materiálového zásobení pro výtvarnou práci). Špatně pro trvalou přítomnost dělení struktury existence na dvě chtě nechtě nepříbuzné větve, podnikatelskou a uměleckou. Přičemž v krizovém punktu zpravidla musí uhnout z cesty umění. Ale kolik našich výtvarných umělců je na tom stejně? Stovky, nebo tisíce? I v civilizované cizině, kde je pravděpodobně vyšší nivó ekonomiky, není to jiné.         

Subjektivní pěšiny poznání

Malířské začátky Vlach zanechal začal na začátku 90. let minulého století. Náležitě tvoří teprve od druhé poloviny minulého desetiletí. Není zasažen žádnou orientační odbornou tvůrčí lekcí. Tam, kde se nyní nachází, dospěl subjektivními pěšinami poznání. Vůlí a zápalem překlenul jejich úskalí. Je dalek objektivnímu zprostředkování skutečnosti světa. Stojí v početném shluku nezobrazujících výtvarníků. A jistě nepřemýšlí nad nutností návratu realismu nebo dokonce nad blížícím se koncem závěsného obrazu. Hledí si originálních úprav a k tomu svébytných zmnožení metody nového realismu. Z malířských, větší měrou však malířství cizích materiálů vytváří nenapodobitelné konstrukce obrazů často monumentálních formátů.

Nový realismus (nouveau realisme), nebo dnes správněji nový nový realismus, aby bylo znát pokrok? Existence uměleckých směrů a postupů nejsou vymezeny časovým obdobím, kdy byly nové a nejaktivnější. Vklady, které jejich reprezentanti vložili do výtvarné kultury, jsou tam stále, a kdykoliv k užití třeba po sto letech. Soudobé užití pochopitelně už nemůže být původní, je třeba je vnímat jako přenesené paradigma. Přesto může mít existenční sílu. Především způsobem „výpůjčky“. Když je jen rámcová, s prvky, které původní formu vyznačují, ale autorsky upravená, svým způsobem jiná, nová, není důvod souhlasit s tvrzením historiků umění, že např. nový realismus skončil před čtyřiceti devíti roky. Protože neskončil. Je zde. A to, co je v něm zrcadleno z původní jeho podoby, nemusí nutně inspirovat k tradování jeho primárního označení, protože pojem post modernismus nebo post post modernismus, jakkoli nenese ani zblo jazykové krásy, lze uplatnit vlastně na cokoliv ze současných „moderních“ forem, dosažených smísením starého s novým v rozličném poměru.      

Nový realismusse zrodil v Paříži v roce 1960 z podnětu Pierra Restanyho a Yvese Kleina. Restany v manifestu Ustavující prohlášení o novém realismus říká, že nový realismus je novým způsobem vnímání skutečnosti. 

Ta slova potvrdilo 27. října 1960 podpisem devět uměleckých osobností, vedle Restanyho a Kleina Jean Tinguely, Francois Dufrêne, připojili se César, Gérarda Deschamps, Christo a další. Společným jazykem nových realistů byla reklama, využívání průmyslových materiálů, hojným výrazovým prostředkem jim byla asambláž. Skupinu ukončila činnost po deseti letech, v roce 1970. 

Nový realismus Petra Vlacha

Vlach svébytně oživuje myšlenky a metody aktérů nového realismu s časovým odstupem, v jiných společenských poměrech a v souvislostech jiných prolínajících myšlenek. Shlukuje, nezřídka s ironií, pomalované řasené textilie, fragmenty oděvů, uplatňuje lana a provazy, kabely elektrického vedení a jeho obslužné prvky. Čerstvě a nově přihlásil se k novému realismu diptychem industriálních asambláže    

V Polné na Vysočině bývala škrobárna. Dosloužila už před řadou let. Co za něco stálo, bylo někam přemístěno. Z původních elektrorozvodů zbyly na stěnách kabely, porcelánové úchytky, vypínače a všelicos dalšího. Vlach si dovolil, zda něco z toho může odnést do svého ateliéru na polenském náměstí. Výtvarné práci nutně předcházela nikterak snadná demontáž prvků pro dvě zamýšlené velké industriální asambláže, jejichž tvar se pak zvolna rodil. Nejsnadnější byla dle Vlacha volba názvů. Měl je na mysli od prvního vstupu do bývalého škrobárenského interiéru – Cesty pozemské a Cesty nebeské, jako poněkud enigmatické symboly toku lidských myšlenek a pohybu nebeských těles. Cesty pozemské Vlach dokončil už na podzim minulého roku.

I druhá část diptychu – Cesty nebeské, s podtitulem Býk je dílem malíře a konstruktéra nebo konstruktéra a malíře?). Obsahuje jistou míru narativnosti. Pro diváka jistě není, ve shodě s částí první, přímo čitelná. Ve Vlachově způsobu tvoření je přítomen příběh, pojmenovatelný obsah. Nelze ale pominout, že někdy je tvůrcem vložený příběh až záhadný. Snad úmyslně, z podnětu přání, nebýt odkryt docela, nebo alespoň ne ihned. Myslím si, že i z této příčiny vytváří se kontakt (až obdivný) mezi Vlachovými díly a jejich vnímateli.

zdroj: Literární noviny, autor: Jan Dočekal