Petr Vlach propojuje „novým realismem“ přítomné s minulostí.

 

https://www.e15.cz/magazin/petr-vlach-propojuje-novym-realismem-pritomne-s-minulosti-1257095

e15.cz

Petr Vlach propojuje „novým realismem“ přítomné s minulostí

Děje a situace, které jedinci pozmění život, přicházejí nečekaně. Nadšený amatérský výtvarník Petr Vlach (nar. 1969, působí v Polné u Jihlavy) se před třemi lety dověděl, že v severoitalském Roveretu se udá další ročník mezinárodní výstavy současného umění Human Right (Lidská práva). Poslal pořadateli fotografii rozměrného plátna nazvaného Prisoner (Vězeň). Porota dílo přijala. Jarem 2013, kdy výstava byla otevřena, započala Vlachova cílevědomá, úspěšně se rozvíjející dráha umělce.

Stal se členem Unie výtvarných umělců České republiky, jejího regionálního Spolku výtvarných umělců Vysočiny v Jihlavě. Obraz Prisoner věnoval do stálé expozice roveretské Nadace Opera Campana dei Caduti. V roce 2014 byla výstava Human Right uspořádána k 100. výročí začátku První světové války. Měla podtitul From War To Peace (Z války do míru). Vlach se zúčastnil podruhé. Vystavil obraz Život, s nápadnou plošnou destrukcí evokující válečný zmar.

Pak, na podzim 2014, již směle vystoupil s kolekcí tří desítek rozměrných obrazů se souhrnným titulem Borůvky v reprezentativním historickém interiéru Hotelu Gustav Mahler v Jihlavě. A v roce 2015 byl v Roveretu zastoupen potřetí. Mezinárodní výstavu s podnázvem La casa della pace (Dům míru) obeslal provokativní malbou – asambláží ve stylu Nového realismu, s názvem Požírán kravatami. Vyjadřuje vliv vysokých politiků na mírová či válečná dění kdekoli na světě a naprostou bezmoc prostého člověka.

Je to materiálový obraz opticky přitažlivé ikonické kompozice. V rovině přenesení je výrazně politicky a humánně účastný, svým sdělením ve Vlachově tvorbě jedinečný. Další dvě autorské výstavy menších obrazových kolekcí v roce 2015, v Galerii Kruh v Třebíči a v Muzeu Synagoga v Polné, ukázaly Vlachovo směřování k výrazové osobitosti na principu soudobého přístupu k novému realismu. Uchopit minulé a přidat nové Malířských směrů 20. století bylo dosaženo a byly rozvinuty zpravidla v reakcích umělců na stav společnosti, válku a v zájmu vymezit se proti jiným směrům vládnoucím ve své době v Evropě a v Americe, zpočátku především proti akademismu.

Uchopit minulé a přidat nové

Malířských směrů 20. století bylo dosaženo a byly rozvinuty zpravidla v reakcích umělců na stav společnosti, válku a v zájmu vymezit se proti jiným směrům vládnoucím ve své době v Evropě a v Americe, zpočátku především proti akademismu. 2 fotografie Historikové a teoretikové umění vědí, kdy byl který ze směrů konstituován, kdy prožíval nejsilnější etapu. Vše prověřil čas. Počínal si s ohleduplností. Žádný směr nezmizel docela. Propletly se, uchytily své principy jeden v druhém.

Zrodila se směs. Současný, tzv. postmoderní umělec, od něhož se fakticky neočekává, že přijde se zcela novými myšlenkami, s novým směrem, má k výběru široké pole ukotvené v historii. Snaží-li se věrně napodobit, co obdivuje, nemá šanci na uznání, avšak když dokáže uchopit minulé a přidat k tomu nové, alespoň částečně reflektující přítomnost, je aktérem kontinuity umění. Z ní se rodí „velikáni přítomnosti“, nebo alespoň „giganti snů“.
 

„Snad každý z nás se někdy cítil aspoň na chvíli ve svém životě jako vězeň“

Vše, čeho bylo v malířství dosaženo, může mít následovníky. Příští desetiletí ukážou, zdali byli úspěšní. Budou vyzvednuti, nebo zapomenuti. Přičemž zapomenuti často bývají i ti, kteří získali k závidění velký úspěch.

Nový realismus Jedním z uměleckých hnutí zrozených po polovině minulého století je nový realismus (Nouveau realisme). Vznikl v Paříži v roce 1960 z podnětu kritika Pierra Restanyho a malíře Yvese Kleina. Stalo se tak v souvislosti s první kolektivní výstavou v Galerii Apollinaire v Miláně. Restany napsal pro skupinu manifest s titulem Ustavující prohlášení o novém realismus. Říká v něm, že nový realismus je novým způsobem vnímání skutečnosti.

Manifest podepsalo 27. října 1960 v ateliéru Yvese Kleina devět osobností - Yves Klein, Arman, Martial Raysse, Pierre Restany, Daniel Spoerri, Jean Tinguely, Francois Dufrêne, Raymond Hains, Jacques de la Villeglé. Později se připojili César, Mimmo Rotella, pak Niki de Saint Phalle, Gérarda Deschamps a Christo. Druhý manifest nového realismu má název 40° nad dada. Byl sepsán zjara 1961. O devět let později byla skupina rozpuštěna.

Noví realisté měli společná východiska s pop-artisty. Byla to reklama, masová média, využívání průmyslových materiálů, měli příbuzný vizuální jazyk, mj. asambláž. Užití termínu „realismus“ v označení skupiny je ovšem zavádějící, neboť, jak vyplývá z jejího programového prohlášení, neusiluje o nový způsob zobrazení skutečnosti, nýbrž o nové přístupy k jejímu vnímání. Yves Klein proto s označením hnutí zprvu polemizoval, navrhl přijmout název Dnešní realismus. Neuspěl. Noví realisté chtěli upozornit na dávno zevšednělé předměty, které v průmyslové sériové výrobě ztratily originalitu. Obyčejné věci ozvláštňovali ve snaze potlačit hranici mezi uměním a životem.

Gérard Deschamps

Gérarda Deschampse (narodil se v roce 1937 v Lyonu ve Francii) si všimněme s větší pozorností. První výstavu měl v roce 1955. Brzy opustil olejomalbu, zmínil se, že má nedostatek výrazové pružnosti. Obrátil se ke koláži, lepil do obrazu fotografie a rozličné předměty. V roce 1957 vystavil v Paříži své první obrazy poskládané z hadrů. Tak ohlásil svoji metodu nového realismu.

Po čtyřech letech se připojil ke skupině Nouveau Realisme. Pracoval se starými i novými tkaninami, dámským spodním prádlem (kalhotky, korzety, podprsenky, podvazkové pásy, podvazky) a s průmyslovými textiliemi. Později našel nové zdroje materiálu v kuchyňských utěrkách, vojenských signalizačních praporech a v textiliích z reklam. V roce 1965 vytvořil první, záhy slavné „vojenské metafory“, tzv. banány, z barevného drátěného pletiva.

V této originální tematice dospěl až k osmimetrovým pásům. V 80. letech použil pro asambláže oblečení a předměty pro volný čas, vytvořil sestavy z plavek, balónů, surfů a skateboardů. A v roce 1990 dospěl k pestrým hmotným asamblážím z plážových míčů zabalených do sítí. Následně přinesl do výstavní síně „pneumostruktury“ z nafukovacích bójí, nafukovacích matrací a jiných podobných, nikoliv drobných předmětů.

Nový realismus Petra Vlacha

Petr Vlach je rovněž autodidakt. První malířské kroky vykonal na počátku 90. let minulého století, náležitě tvoří až od roku 2009. Není zasažen žádnou tvůrčí lekcí. Na místo, na němž je průběžně v tomto čase, dospěl subjektivními pěšinami poznání. Vůlí a zápalem překlenul úskalí a neskrývá ambici pokračovat v sebevzdělávání skrze tvorbu, s vizí nalezení v převaze subjektivního malířského výrazu. Protože nevyznává metodu objektivního zprostředkování skutečnosti světa, pravděpodobně zůstane nezobrazujícím výtvarníkem.

Myšlenky a postupy aktérů nového realismu svébytně oživuje z východiska ve zprostředkovaných vizuálních lekcích nad tvorbou Gérarda Deschampse. S časovým odstupem, v jiných společenských poměrech a v souvislostech jiných prolínajících myšlenek Vlach pracuje (často s nadhledem) s jinými materiály – shlukuje pomalované řasené textilie (malířství neopustil), fragmenty oděvů, v kompozicích uplatňuje prolínající se linie lan a provazů. V některých realizacích téma pozvedává ze syrovosti k tlumenému stupni lyriky.
 

Zdroj: magazín E15, autor: Jan Dočekal, historik umění